Může snížení sluneční aktivity zbrzdit změnu klimatu?

01/02/2020

V minulých dnech zveřejnila NASA společně s Americkým centrem pro výzkum atmosféry a oceánu (NOAA) aktuální hodnoty sluneční energie. Vzápětí se objevily na internetu spekulace o tom, jak by to mohlo ovlivnit probíhající oteplování naší planety. Může snížená sluneční aktivita skutečně ubrzdit oteplování naší planety?

Nejprve bychom měli vysvětlit, čím se projevuje sluneční aktivita a proč mluvíme o její změně. Sluneční aktivitu lze měřit pomocí počtu slunečních skvrn, které jako první pozoroval už Galileo Galilei v 17. století. Množství slunečních skvrn ukazuje, jak intenzivně k nám Slunce posílá energii a nabité částice (tzv. sluneční vítr). Čím více skvrn, tím je sluneční aktivita větší. Sluneční skvrny jsou tmavé oblasti na slunci a fungují jako „tlakový“ hrnec.  Zpočátku energii Slunce zadržují, ale v určitém okamžiku ji neudrží a dojde k erupci. 

Při té je do vesmíru vymrštěno velké množství plynu a energie. Větší počet slunečních skvrn tedy znamená zvýšenou sluneční aktivitu. Naše planeta (na rozdíl např. od Marsu) je proti nebezpečným účinkům slunečního větru chráněna magnetickým polem, které odklání většinu nabitých částic mimo naši atmosféru.

Nejvíc nabitých částic proniká ochranným štítem magnetického pole v  polárních oblastech. Zvýšená sluneční aktivita se pak projevuje častějším výskytem polární záře.

Změny sluneční aktivity jsou pravidelné, maxima (a stejně tak i minima) se opakují zhruba po 11 letech , na což poukázal v 19. století německý astronom S. H. Schwabe. Počty slunečních skvrn (a tedy i množství vyzářené energie) však nejsou ve všech maximech a minimech cyklu stejné. Tak například dlouhodobě nízké počty slunečních skvrn byly pozorované v 17. a 18. století (označováno jako Maunderovo minimum). Menší přísun sluneční energie způsobený nízkou sluneční aktivitou byl dříve považován za hlavní příčinu nízkých teplot v Evropě během tzv. malé doby ledové.

Naopak dlouhodobě narůstající sluneční aktivita se považuje za nejpravděpodobnější příčinou nárůstu globální teploty v prvních dekádách 20. století.  Nedávno bylo zjištěno, že sluneční aktivita ovlivňuje klima také nepřímo, prostřednictvím  atmosférické cirkulace, která určuje směr proudění i množství oblačnosti a tedy i teploty mnohem víc, než samotná energie přicházející ze Slunce. Během nízké sluneční aktivity v Evropě převládá proudění z východu či severu a byl pozorován větší výskyt  vysokého tlaku vzduchu (tzv. blokující tlaková výše), což vedlo k chladným zimám. Naopak vysoká sluneční aktivita podporuje zonální proudění a tedy vyšší teploty během zimních měsíců.

Velké množství slunečních skvrn bylo pozorován také kolem roku 2000, což někteří vědci a hlavně politici označovali za hlavní příčinu nárůstu globální teploty koncem 20. století (a tím zbavovali společnost odpovědnosti za probíhající změnu klimatu). Po přelomu tisíciletí s klesající sluneční aktivitou všichni očekávali ochlazení, někteří astronomové dokonce předpovídali příchod další doby ledové. Nic takového se ovšem nestalo. Oteplování způsobené zpětnými vazbami uvnitř klimatického systému (spojenými zejména s táním pevninského a mořského ledu a odlesňováním) nejspíš převážilo nad ochlazujícím efektem nízké sluneční aktivity.

A podobné je to i nyní. Přestože Slunečních skvrn je nejméně za posledních 200 let, globální teplota v posledních letech neklesá. Nastartované oteplování způsobené pravděpodobně rychlým nárůstem koncentrací CO₂ v atmosféře se nedá tak snadno zvrátit. A přestože se cirkulace chová podle očekávání (nad Evropou po většinu ledna 2020 dominoval vysoký tlak), počasí nás stále znovu překvapuje. Ze synoptických map je vidět, že blokující tlakové výše se sice vyskytovaly, jejich centra byla ale poněkud jižněji či západněji než je obvyklé.

Namísto mrazivých dní tak převládalo teplé a poměrně vlhké počasí. To nám ukazuje, že vliv slunečního cyklu na počasí není stejný jako dříve a při odhadech do budoucna se už dále nelze spoléhat na to co platilo v minulých stoletích.

L.P.